Bazénové filtrace dělíme do dvou základních typů na pískové a kartušové s papírovou filtrační vložkou. Zatímco ty kartušové připadají v úvahu spíše u malých objemů či pouze při občasném využívání bazénu, častější písková filtrace je dosud nepřekonaný filtrační systém jak u velkých nádrží na koupání, tak i v úpravnách pitné vody.
Nejznámějším a také nejpoužívanějším filtračním médiem pískových filtrací je křemičitý písek. Musí mít patřičnou velikost zrn a každé z nich musí mít hrany dostatečně ostré, aby se mezi nimi mohly nečistoty zachytávat efektivně. Jakmile se hrany obrousí, filtrační schopnost písku je již nedostačující, a musí se vyměnit za nový, zpravidla po dvou až třech letech.
Kromě písku se v těchto filtračních zařízeních objevuje i zeolit. Je to aluminosilikátová sopečná hornina, která svými vlastnostmi překvapí zejména toho, kdo o nich zaslechne poprvé. Uvnitř zeolitu se totiž nachází velmi drobné dutinky, je to vlastně jakási kamenná houba, do níž proniká voda, a je-li znečištěná, nečistoty se usazují uvnitř dutin. Tento dvojitý filtrační proces spolu s ostrými hranami zrnek zeolitu zlepšuje filtrační schopnosti bazénových filtrací, ale to není vše. Ještě tu máme třetí stupeň filtrace, a sice tzv. iontovou výměnu. Zeolit velmi důkladně vychytává z vody amoniak (čpavkové ionty), který tam proniká z našeho potu, případně z moči, pokud se do bazénu vymočí například malé děti.
Jakmile zeolit dokončí svůj filtrační cyklus a zrnka jsou již omletá a je nutné je vyměnit, není třeba filtrační náplň vysypávat do kontejneru s odpadem, výborně poslouží i na zahradě například jako obsypový materiál kolem skalniček a na zahradních chodníčcích. Zeolitem také někteří lidé vylepšují trávník, který je pak lépe propustný pro dešťovou vodu a případné živiny z organických hnojiv.